1. Slohová práce

.Anna Bahulíková, 7.A.

Téma: Co jsem dělala o víkendu

    Na Oderský puchýř jsem se moc těšila, protože jsem nevěděla co mě čeká. Já, tatínek a jeho přítelkyně Jana jsme šli dogtrekking poprvé. Maminka nešla, protože byla pořadatel.

Start byl u hotelu na Spálovském mlýně, kde je moc hezky. Já jsem šla s grónským psem Vikinou, tatínek s malamutem Akimem a Jana s ridgebackem Dantem. Šli jsme mid 41,5 km.

    Tatínek startoval minutu přede mnou, tak jsem se rozběhla abych ho dohnala a jelikož jsem měla gróňáka Vikinu, tak jsem to málem neubrzdila. Pak jsme stejně čekali na Janu a šli jsme ve trojici, což je zakázané.

    Tatínek u prvního rozcestníku ztratil startovací kartu a itinerář, ještě že jsme měli itinerářů víc, ale tu startovací kartu měl jenom jednu.. Rozcestník nás navedl na Trojmezí, kde jsme se podle toho chytrého papíru neměli nechat zastřelit, protože je tam vojenský prostor. Zatím jsme se ještě kochali krajinou, ale pak nám začalo čvachtat v botech, protože lilo jak z konve.

V údolí Budišovky jsme šli po celkem rovné cestě, najednou šipky dolů, rozbahněná cesta a dole potok. Co teď? Tak jsem se dala do slaňování, jedna noha ve vzduchu, druhá v potoce. Vikina se chtěla jít koupat. Nakonec jsem to nějak zvládla. Vikina hupla do vody a začala plavat. Málem mě stáhla do vody. Mokřejší už jsem stejně být nemohla, jenom čistší.

    Za námi šel někdo s faraonským chrtem, měl divné jméno, něco jako AL Pajda.

    Následovaly Svatoňovice a asfaltová cesta kde prý nic nejezdí. Zrovna jela velká svatba, asi deset aut, jestli ne víc. Déšť pršel přímo do obličeje. Trochu už cítím nožičky.

Ve Starých nebo Nových Těchanovicích, už nevím které to byly nožičky už celkem bolí. Ještě máme před sebou dlouhou cestu.

    Ze Zálužného jsme dále pokračovali do CHKO Údolí Moravice, kde byla uzoučká cestička a dolů svah a řeka Moravice. Tak jdeme. Zatím je to celkem v klidu, jenomže pak jsem viděla křížek, který věnovali Radimovi kamarádi a už jsem tak v pohodě nebyla. Při představě, že bych mohla skončit v Moravici mi běhal mráz po zádech. Pár klád přes cestu, které Viky podlezla a já jsem musela vrchem mi moc odvahy nedodalo. Pak ještě skála jako pro horolezce, myslela jsem, že mě klepne. Skopla jsem si palec až mi zalupaly kosti.

    Kemp v Podhradí jsme minuli, závodníci co nás předbíhali, říkali, že tam měli výbornou polívčičku. Já mám hlad jak dva vlci. Ve Vítkově by měla být hospoda, ale bohužel v té co jsme byli nevařili, tak jsem si dala aspoň Kofolu. 

    Tak jsme šli a šli, až jsme došli do Klokočova. Už je to jenom kousek, ale já už mám chůzi zvanou kachnička a s tím se daleko jít nedá. Jdeme po poli, fouká tam a já mrznu. Prý od Klokočůvku od kaple je to jenom kilometr do cíle, Vikina už slyší psy a strašně tahá. Už vidím kemp, ještě kousek po asfaltu a jsme doma. Cíl byl v hospodě, všichni nám tleskají a máma mi napsala čas na startovací kartu. Tatínkovu kartu našla nějaká paní a donesla mu ji, tak má čas napsaný taky.

    Vyhlášení výsledků bylo celkem v klidu, až na to, že mě málem sežrala obrovská doga.

    Na Oderském puchýři se mi moc líbilo, doufám, že příští rok půjdu znovu a že nebude pršet.